Zákon přitažlivosti a rovnováhy

Můj život je standardně pozitivní, pestrý a plný energie. Loňský rok mi dal ale pořádně zabrat. Zbořily se mi všechny domy postavené na křehkých základech. Všechno, co pro mě bylo příliš důležité, se proměnilo v popel. Poprvé si řeknete, že je to život, že bude líp, po druhé si řeknete, že máte smůlu, no a když vám spadne celá vesnice, začnete pátrat proč. Proč všechno, na čem mi příliš záleží, se rozpadá. Po několika seminářích, knížkách a pozorování sama sebe jsem našla odpověď ve slově „příliš“. Pokud je pro nás něco příliš důležité a může to být klidně v pozitivním slova smyslu, je za tím ukrytý strach.

Všechno co děláme ve strachu má naše duchovní vedení potřebu narovnávat do rovnováhy a do vnitřního souladu. Ikdyž to myslíme v tom nejlepším. Když lpíme na tom, abychom dělali pro danou situaci to nejlepší, zevnitř tlačíme sami na sebe. Nemusíme to na mentální úrovni zrovna pociťovat, ale naše duchovní nastavení tlak cítí a snaží se ho vyrovnat. Proto se často stane opak toho, co jsme chtěli.

Prazdroj s vybitými baterkami

Já jsem příliš nadřazovala důležitost své práce nad své přirozené fungování. Tlak vyvolává protitlak. Moje pomyslná vesnice tedy lehla popelem. Najednou jsem se cítila energeticky na nule. Nevěřila bych, že s mým energetickým nastavením, který je místo mnohonásobně vyšší než je běžné, se vůbec někdy dokážu dostat do stavu, kdy nebudu mít žádnou energii.  Jenže, co s tím? Jak si vrátit energii?

K tomu, aby vás v životě nepoháněl nechtěný tlak (strach), potřebujete žít maximálně v přítomnosti. V době přeinformovaného světa, kdy konzumujeme stokrát více informací, než na co jsme přirozeně nastaveni, je to umění.  A tak mě to donutilo v té pro mě nejbolestivější formě. Nebyla jsem fyzicky nemocná, byla jsem jen úplně bez energie. Měsíc jsem nebyla schopná ničeho jiného, než ležet, koukat do zdi, jít si udělat čaj a zase se vrátit do postele. Tělo i mysl mě donutili se úplně zastavit. 

Transformační proces zvědomění

No a když máte moc času, začnete přemýšlet. Všechen nezpracovaný bolavý obsah jde ven. Stojíte nebo ležíte, cítíte se úplně prázdní a bolaví, cítíte každou minutu transformační proces, který se děje jakoby ve vás ale bez vás a nevíte, co s tím. Prostě vám z ničeho nic přijde do života proces, který je nepříjemný, dlouhý, bolavý, ale zároveň nádherný, výživný a plný nových emocionálních pocitů. V této chvíli musíte být sami se sebou, nikdo vám nepomůže, protože je to váš život, vaše nastavení, váš proces.

Jsem v životě zvyklá být rychlá, určité věci přeskakuju a pak je nestíhám prožít. A pak se stane tohle, energie na bodě mrazu, emocionální nával, kdy vám několik týdnů jen buší srdce a vy si neumíte nijak pomoct, do života kromě zmiňované práce, na které mi příliš záleželo, mi přijde nová láska, na kterou teď jaksi „nemám čas“ a do toho hledáte záchranu všude kolem sebe.  

Jenže záchrana není venku. Jediná funkční nechemická záchrana je doprožít si všechny situace a bolesti v přítomnosti. Úplně se zastavit, dýchat, vnímat, pouštět a hlavně odpouštět. Pojmenovat bolesti, které jste si sami napáchali a dovolit si je odpustit. Pěkně nahlas. Například, když vás rozčiluje, že váš šéf se chová jako malé dítě. Řekněte si:  „Dovoluji si přijmout, že se můj šéf chová jako malé dítě? Ano. Dovoluji si to přijmout tady a teď? Ano.“

Obvykle tyhle věty opakuji do doby, dokud to ve mně vyvolává negativní pocity. Protože tak jak se váš šéf chová, je sice jeho věc, ale to, že si dovolujete přijmout do své mysli zbytečnou negativní energii, je vaše věc. A negativní energie vysiluje.

Zastavit se, prožít a žít v přítomnosti

Začala jsem vnímat programy, které ani nevím, že mám. Jeden z těch nejšílenějších programů bylo přesvědčení, že nemusím tolik spát, že mě to zdržuje. A v tomhle jsem žila asi tak poslední tři roky. Že budu méně spát, abych toho víc stihla. Úplnej nesmysl, já vím, ale vím to až teď. Z principu mám totiž odpor k pomalým lidem a k procesům, které brzdí můj rozlet. Abych si to všechno mohla uvědomit, musela jsem doslova přijít o energii a chuť do života. Úplně na 0%. Baterka vybitá. Vyvalilo se to na mě všechno v té nejsurovější podobě. V té době jsem odjela na psychologický seminář, kde jsem se naučila odpouštět a kde jsem několik dní strávila jen sama v sobě, v uvědomění reality a hlavně v přítomnosti. 

Máme před sebou posledních pár týdnů, kdy se celý transformační proces naší duše dokončuje a bude ještě náročný. Vnímejte ho, prožívejte ho, neutíkejte před bolestí, milujte sami sebe, přistupujte k tomuto procesu s láskou a odpouštějte. Pátého února začíná rok, kdy všechno, co jste stihli vyčistit a odpustit, se vám několikanásobně vrátí. Rok hojnosti naší duše. A ten si zasloužíme víc, než kdykoliv předtím. Vstupte do něj co nejlehčí. 

S láskou, Simona