V oficiálních textech věnovaných tomuto tématu najdete definici: Vyhoření je důsledek nerovnováhy mezi profesním očekávání a profesní realitou. Tedy mezi pracovními ideály a skutečností. Souhlasím, jenom bych na doplnila, že se nejedná pouze o nerovnováhu v profesním životě. Vyhořet může kdokoliv bez ohledu na pracovní pozici, například i rodič. Nejpodstatnějším společným jmenovatelem je chronický stres, který bývá doprovázen velkou zátěží, ať už pracovní, osobní, duševní či fyzickou. Na pozadí také běží celková kvalita života, která na práci nepřímo závisí.

Pokud dojde k plném stavu vyhoření, člověk cítí absolutní fyzické i psychické vyčerpání, pocity zoufalství a bezmoci. V nejtěžší fázi dochází ke kompletní depersonalizaci. Člověk ztratí sám sebe a nemůže se najít. Všude doporučují, abyste začali navštěvovat psychoterapeuta, psychologa či psychiatra. S tím souhlasím, ale opět doplním z vlastní zkušenosti, že se musíte hlavně zastavit a začít pracovat sám na sobě a chtít to změnit. Intenzivně. A ještě k tomu patří druhá neméně důležitá část a tou je kompletní odpočinek. Pokud si odpočinek budete odepírat, prodloužíte pouze dobu, která vede k vašemu celkovému uzdravení.

 

Ročně každý pátý Čech prodělá nějakou duševní nemoc.

Podle statistik 700 tisíc lidí v Česku trpí nějakou depresí.

 

Myslím si, že celospolečenská osvěta tohoto problému je nedostatečná. Dlouhá léta se o tyto témata intenzivně nikdo nezajímal, a pak přišel zlom. Poslední roky jde raketově nahoru předpis antidepresiv. Chemické pilulky štěstí uznávám jen v případě, že jste opravdu úplně na dně. V jakémkoliv stavu předtím se dá se sebou pracovat a vyhoření předejít. A nejen vyhoření, ale i doprovodným stavům jako jsou deprese a úzkosti. 

Ať trpíte jakoukoliv ze čtyř fází, která vede k pátému bodu vyhoření (nadšení, stagnace, frustrace, apatie), můžete svůj život změnit. Každý den, když se ráno vzbudíte, můžete svůj život překopat. Je potřeba postavit ego stranou a uvědomit si, že každý z nás je zodpovědný za život takový, jaký ho žijeme. Nikdo jiný. My sami jsme zodpovědní za to, co se v nás děje, jaké máme vztahy, jakou máme dynamiku života a jaký máme vztah sami k sobě. My sami máme tedy možnost náš život změnit. Terapeut, léky, homeopatika, terapeutická sezení, nebo jakákoliv jiná alternativa léčení pro nás budou vždy jen doprovodem na cestě, kterou si musíme vyšlapat sami. 

Často se mi při práci stává, že vidím lidi, kteří jsou paralyzováním úzkostmi a strachy s nejčastější otázkou „co bude, když...“. Žádné „co bude když“ neexistuje. Všechno, co začíná podobnými tvary slova „kdyby“, je vaše fantazie, nikoliv realita. Jenže žijeme ve světě, kde je potřeba pořád něco hodnotit, pořád převládá materialismus nad vlastním štěstím a pořád to nechceme pochopit. Jako bychom nechtěli vidět, že z nadbytku víc nevytěžíme. Dokážu to pochopit, protože jsem tím sama prošla. Dvojnásobným vyhořením. Sama jsem sváděla každodenní boj toho, jak se na mě dívá okolí a společnost versus toho, co bych opravdu chtěla. Po druhém vyhoření se mi dokonce podařil vybudovat interní alarm, který mi hlídá, kdy moc pracuji, kdy se věnuji málo sobě, jak se cítím a tak nějak jsem celkově začala svému "já" více naslouchat.

Co považuji za klíčové je rozeznat stav, kdy se jedná o depresi, a kdy o syndrom vyhoření. Syndrom vyhoření se týká pracovní oblasti. Člověk se díky své práci dostává do stavu, kdy není schopen pracovat. Cítí příznaky jako je únava, nepozornost, vyčerpání, deprese, úzkost, poruchy spánku. Deprese se netýká jen práce. Deprese se projevuje střídáním nálad, neschopností užít si potěšení, nedostatek motivace, úzkosti, smutek.

Z vlastní zkušenosti

Zažila jsem vyhoření ve dvou různých podobách. Obě mají společný konec, ale jiný průběh. Jednou v podobě maximální fyzického vyčerpání, doprovázeného psychickými hlasy v hlavě „jak jsi tohle mohla nechat dojít tak daleko“, kdy jsem dala výpověď v práci, zhruba 4 měsíce měla volno a testovala od akupunktury, přes psychoterapie, psychology, až po různé způsoby východního léčení. Nemohla jsem se dát fyzicky dohromady. Opakovaně se mi blokovali záda, záněty ledvin, chronická únava a další. Pro zajímavost celková léčba prvního vyhoření mě vyšla zhruba na 200 tisíc korun (včetně měsíční zahraniční dovolené v horách, kterou jsem nutně potřebovala). 

Po druhé to bylo naopak, fyzické zdraví netrpělo tolik jako psychika, kdy mi hlavou běželo něco ve smyslu „jak se ti to mohlo stát po druhé, jsi fakt cvok“. Tehdy se dostavily halucinace, pocity neustále nateklých nohou, které jsem ale doopravdy nateklé neměla, jenom mnou projížděli nezpracované zážitky a já se učila s nimi pracovat. Tahle fáze byla horší, protože si na vědomé úrovni uvědomujete, co se vám děje, štve vás, že jste se poprvé dostatečně nepoučili a upadáte do pocitu beznaděje. Máte pocit, že vás všichni opustili, ikdyž se vám snaží ti nejbližší pomáhat, vůbec to nevnímáte, a když ráno vstáváte, neumíte si představit, jaký ten den bude, protože se neustále musíte přizpůsobovat pocitu, že můžete kdekoliv zkolabovat. Dostat se z druhé fázi mi trvalo bez požití jakýchkoliv chemických pilulek či alkoholu 3 měsíce. V té době jsem nedělala nic jiného než se věnovala sobě. Chodila na kurzy, meditovala, relaxovala, vyzkoušela desítky různých metod na rozpouštění stresu, detoxikace těla a zejména na odpuštění sama sobě. Pracovala jsem každý den na vztahu sama se sebou. Na nic jiného nebyla chuť, síla ani energie. Druhá fáze mě stála něco kolem 120 tisíc, ale obě investice považuji zpětně za ty nejcennější v mém životě. Každý den z nich čerpám. 

Obě vyhoření jsem zažila v tom nejhorším stavu, tedy kdy máte pocit, že se topíte ve vlastní šťávě. A pokud vám to ego dovolí, umíte si i přiznat, že jste si to způsobili sami. Myslím, že přiznání bylo to nejbolestivější věc v životě. A dnes zpětně už také ta nejhezčí, protože mi nastartovala kompletní transformaci mojí duše, stabilizovala sebelásku a na maximum zocelila tělo i duši vůči tlaku okolí. Jsem v rovnováze, sama sebou a podporuji každého, kdo se chystá na tuto cestu jít.  Každý, kdo se rozhodne najít své skutečné štěstí potřebuje vnitřní sílu a motivaci. A tu vám ráda v rámci mého koučingu pomohu odhalit a posílit. Protože každý máme právo být šťastný, cítit přijetí a porozumění.

 

Test syndromu vyhoření

Odborný test z roku 1981 si můžete vyzkoušet níže. Nemoc zatím nemá oficiálně uznaná kritéria hodnocení, proto je test spíše orientační a jediný, který se k vyhodnocení odhalení syndromu používá. Na každou z 18-ti uvedených otázek si odpovězte podle bodové stupnice 0-5, přičemž 0 = zcela nesouhlasí a 5 = stoprocentně souhlasí. Po sečtení bodů můžete přejít k vyhodnocení níže:

1. Máte pocit, že se oproti dřívějšku snadněji unavíte?

2. Považujete se momentálně za celkově vyčerpaného člověka bez jakékoliv energie?

3. Je vaše pracovní tempo vysoké, ale dobrého pocitu z vykonané práce se vám ani tak nedostává?

4. Otravuje vás hodnocení ostatních, že poslední dobou nevypadáte dobře?

5. V konverzaci s jinými se o své práci vyjadřujete více negativně než pozitivně?

6. Přemáhá vás často pocit smutku či nevysvětlitelného zoufalství?

7. Zvyšuje se míra, s jakou zapomínáte na pracovní záležitosti?

8. Je v poslední době snadné vás vytočit či rozčílit?

9. Pozorujete na sobě cholerický až agresivní postoj vůči kolegům a práci jako takové?

10. Otravuje vás přítomnost jiných lidí na pracovišti?

11. Omezili jste setkávání s přáteli a blízkými?

12. Nedovoluje vám práce věnovat se oblíbeným činnostem?

13. Trápí vás více tělesných obtíží – bolesti hlavy, zad, svalů, kloubů apod.?

14. Jste na konci dne zmatení a nejste si jistí, zda jste udělali vše, co jste měli?

15. Pociťujete radost mnohem méně než dříve?

16. Postrádáte poslední dobou smysl pro humor?

17. Jste chladní vůči partnerovi/partnerce a nemáte chuť na sex?

18. Máte pocit, že ostatním nemáte co říci?

Vyhodnocení:

0 až 25 = nic nenasvědčuje tomu, že by vám syndrom vyhoření hrozil

26 až 35 = projevují se u vás příznaky typické pro stres a nadměrnou zátěž, zkuste přehodnotit své návyky

36 až 50 = je cca z 50% pravděpodobné, že se u vás dříve nebo později syndrom vyhoření projeví, zahajte prevenci duše

51 až 65 = nebojte se požádat o radu odborníka, který zhodnotí váš momentální stav, vše napovídá tomu, že vás syndrom vyhoření sužuje

66 až 90 = splňujete veškeré teoretické předpoklady, že jste syndromem vyhoření ochromeni, a to v jeho hlubší a pozdější fázi, zahajte ihned léčbu.